Zastavení u magnólií

Zastavení může být někde v parku nebo jen pohledem přes plot a hned zatoužíte je mít na zahradě a potěšit se zblízka každý rok. Málo používaný Preslův český název šácholan vychází ze tvaru souplodí připomínajícího šišku neboli staročesky „šách“.

Četné morfologické znaky dokazují, že magnólie patří k nejstarším krytosemenným rostlinám. Před přibližně 100 miliony let v druhohorách rostly také v Evropě a paleobotanické nálezy pocházejí dokonce i z Čech. Dnes je asi 75 druhů rozšířeno jednak v Severní a Střední Americe, jednak ve východní Asii a v Himaláji.

Magnólie jsou také dřevinami stálezelenými, ovšem s těmi se setkáme až v zahradách a parcích Středomoří. Často se vysazuje třeba Magnolia grandiflora pocházející ze Severní Ameriky. U nás se však venku dají pěstovat jedině druhy opadavé.

Listy magnólií jsou nedělené, celokrajné, nejčastěji vejčité, opakvejčité nebo kopinaté, někdy pozoruhodné velikosti. Na hladkých členěných větvičkách vynikají od podzimu šedě plstnaté květní pupeny. Pravou okrasou zahrady jsou však květy – velké, pevné, masité, jakoby vysoustružené. Velmi dekorativních 6 až 18 okvětních plátků je různé šíře. Zbarvení je bílé, různě intenzivně růžové, růžově fialové, růžově červené nebo nažloutlé. Neobvyklé působí i dužnaté často výrazně zbarvené souplodí válcovitě šiškovitého tvaru, které mnozí lidé s magnóliemi vůbec nespojují.

I když se v nárocích na podnebí jednotlivé u nás pěstované druhy poněkud liší, dá se říci, že magnólie jsou dřeviny teplomilné. Vhodná stanoviště pro ně nalezneme v nížinách a pahorkatinách, mimo poloh větrných a mrazových kotlin. Jsou odolnější ve dřevě než z hlediska namrzání květů. Tyto dřeviny vyžadují slunečnou polohu. Rostou sice i v polostínu, ale pak dřevo hůře vyzrává, je malá květní násada.

Magnólie potřebují v každém případě dobrou, výživnou, hlinitou a kyprou půdu, která je stále dostatečně vlhká. Nejsou tedy dobré půdy jílovité, těžké, ale i extrémně vysýchavé a silně vápenité. Důležité je, aby bylo propustné i podloží a rostlina nestála dlouhé týdny v podzemním rybníčku.

Z hlediska umístění do prostoru je magnólie vyložená solitera, nanejvýš v opravdu velkých plochách sázíme do rozvolněných skupin. Jen tak vynikne její krása, ale hlavně jen tehdy se bude moci vyvíjet pravidelně do všech stran. Musíme si uvědomit rozměry keřů nebo stromů alespoň po dvaceti letech. Šácholan pěkně vynikne v travnaté ploše, nejlépe před tmavým pozadím z jehličnanů. Působivý je pohled z dálky, ale cestu musíme volit tak, abychom mohli pozorovat květ i detailně.

Při výsadbě postupujeme asi jako u ovocných stromů a dáme si práci s vykopáním prostorné jámy, kde důkladně půdu vylepšíme. Ideální je přídavek asi jedné třetiny kompostu nebo rašeliny. Půdní reakce by měla být slabě kyselá až neutrální. Magnólie se dnes výhradně dodávají s balem nebo v kontejnerech. To sice umožňuje výsadbu během vegetace, ale nejlepším obdobím je březen a duben, když se pupeny začínají nepatrně probouzet. Výpěstky s dobrým kompaktním kořenovým balem lze úspěšně sázet i na počátku podzimu, pokud je půda ještě teplá. Kvalita kořenového balu je velmi důležitá a vždy se přesvědčíme, zda při skladování nepřeschl. V tom případě jej dejte na několik hodin nasát vodu. Nesázíme hluboko a po přiměřené zálivce je velmi žádoucí širší okolí zamulchovat kůrou, sekanou trávou, listím nebo kompostem, aby se udržela rovnoměrná vlhkost a vhodná struktura půdy. Nikdy hluboce neokopáváme, kořeny jsou blízko půdního povrchu. K mladým rostlinám na podzim nahrneme kompost a listí. Dalším účelným opatřením u menších keřů je ochrana květů raně kvetoucích druhů a kultivarů. Osvědčilo se před příchodem posledních mrazů přehození netkanou textítií.

Mnoho magnólií má zvláště zjara nažloutlé listy (chlorózu). Příčinou může být nedostatek přístupného železa v půdě, což nastává zvláště při přebytku vápníku. Rychleji pomáhá přihnojování organickými sloučeninami železa v některém plném kapalném hnojivu, než aplikace dříve často doporučované zelené skalice do půdy. Přihnojování je ovšem potřeba opakovat ve 14 denních intervalech až do zezelenání listů. Nemusíme přitom chystat postřikovač, stačí konev.

Řez nepřichází v úvahu s výjimkou jednostranně rostlých větví mladých sazenic, větví namrzlých, rozlámaných sněhem a ohryzaných zvěří. Rány pečlivě začistíme do zdravého dřeva. Zmlazování starších exemplářů není vhodné, neboť málo obrážejí. V případě nouze se magnólie ještě i do velikosti dvou metrů dají přesazovat a vyplatí se vždy o to pokusit. Šácholany prakticky netrpí chorobami ani škůdci.

Byly vyšlechtěny četné zahradní kultivary, které se však často liší jen nepatrně, přeurčování je obtížné a vyžaduje srovnávací materiál. V Holandsku uvádějí v posledních letech 330 kultivarů, ovšem včetně stálezelených. U nás častěji nabízené magnólie jsou v následujícím přehledu. Plně vzrostlé staré exempláře rostou hlavně v botanických zahradách a zámeckých parcích. Z hlediska praktického využití si magnólie rozčleníme do třech skupin:

  1. Menší, široké keře, středně velké květy se objevují již před rašením listů.

    Magnolia stellata (syn. M. kobus stellata) – m. hvězdokvětá

    Pochází z horských lesů středního Japonska, do Evropy dovezena r. 1862, u nás poprvé vysazena až r. 1927 v Průhonicích u Prahy. Poměrně pomalu rostoucí keř dosahující v konečné podobě dvou až třech metrů výšky. Tvar je bochníkovitý a keř často větší šíře než výšky. Listy jsou středně velké, 4 až 10 cm dlouhé a 3 až 4 cm široké. Nakvétá jako první magnólie obvykle v dubnu a bývá také proto nejvíce poškozována (přibližně jednou za tři roky) mrazem. Sněhově bílé, vonné květy jsou v průměru asi 8 cm široké. Od jiných druhů se na první pohled liší okvětními lístky jen 1 až 2 cm širokými, kterých je také velký počet – 12 až 18. Květy působí rozevlátým dojmem. Kvete velmi bohatě. Pro menší okrasné zahrady je tento druh vynikající dekorativní rostlinou, a to i přes občasné namrznutí květů.

    Je vhodný i pro atriové zahrady, okolí teras, orámování alpin. Při řádné zimní ochraně není vyloučeno ani umístění do prostorných nádob.

    Bylo by jistě žádoucí mít tuto krásnou dřevinu také v jiných barvách, ale výběrem získaný kultivar holandského původu Magnolia stellata ´Rosea´ má pouze narůžovělá poupata, po rozvití je květ téměř bílý.

  2. Vzrůstné keře nebo i stromy až střední velikosti, velké květy se rozvíjejí těsně před rašením listů nebo někdy současně s tímto rašením.

    Magnolia x soulangiana – m. Soulangeanova

    Tento hybridní druh vznikl ve Francii kolem roku 1820 křížením dvou čínských šácholanů M. denudata a M. liliiflora. U nás poprvé vysazen již r. 1844 v Královské oboře v Praze. Keř, případně i keřovitý strom, dorůstá do výše 5 m a je často i stejně široký. Listy jsou 10 až 15 cm dlouhé a 7 až 10 cm široké. Vonné pohárovité květy jsou dlouhé přibližně 10 cm, okvětní lístky, kterých je 6 až 9, z vnější strany mají zbarvení růžově purpurové, zatímco uvnitř jsou bílé. Kvete koncem dubna až v květnu, obvykle před rašením listů. Občas namrzá v květu a má pak hnědé skvrny.

    Tato dřevina je nejoblíbenější a nejčastěji pěstovanou magnólií. Mimo základního druhu se občas setkáte také s kultivary. Bylo jich vyšlechtěno několik desítek. Liší se zejména různými často nepatrně rozdílnými odstíny ve vybarvení vnějšího okvětí a dobou květu.

    Nejznámější jsou:
    Alba Superba – bílá
    Alexandrina – jemně růžová
    Amabilis – slabý růžový nádech
    Lennei – temně purpurová, pozdní
    Speciosa – růžově pruhovaná, pozdní
    Nigra – tmavě purpurová
    Norbertiana – růžově purpurová
    Rustica Rubra – růžově červená

    Magnolia liliiflora – m. liliokvětá

    Keř ze střední Číny tři metry vysoký. Květy jsou světle purpurové, nevonné, 6 až 7 cm dlouhé. Nakvétá v květnu až začátkem června během vývoje listů. Často je uváděna jako magnólie choulostivější. Vzrustnější než původní druh, až 5 m vysoká, je Magnolia liliiflora ´Nigra´. Má tmavě purpurově červené květy až 12 cm velikosti.

    Magnolia denudata – m. obnažená

    Keřovitý strom z východní a jižní Číny byl do Evropy dovezen r. 1789. Je vysoký 5 až 8 m, široce rozložitý, list střední velikosti. Vonné slonovinově bílé květy s 9 okvětními lístky jsou 12 až 15 cm velké. Tato magnólie bohatě raně nakvétá v dubnu až květnu při vývinu listů a lze ji plně doporučit pro výsadby.

    Magnolia kobus – m. kobus

    Zpravidla velký keř až 10 m vysoký a 8 m široký pocházející z Japonska. Listy jsou střední velikosti. Začíná kvést teprve ve stáří 10 až 15 let. Květy jsou asi 10 až 15 cm široké, bílé až lehce načervenalé, vonné. Objevují se před rašením listů v dubnu nebo začátkem května.

    Magnolia kobus var. borealis vyniká bujným vzrůstem a kuželovitou korunou, může dosáhnout až 20 m.

  3. Mohutné vysoké stromy s často nápadně velkými listy, květy až v létě v době plného olistění, plody červené nebo růžové.

    Magnolia acuminata – m. přišpičatělá

    Bujně rostoucí až 20 m vysoký strom s přímým kmenem a kuželovitou korunou pocházející z východu USA. Do Evropy byl dovezen již r. 1737 a r. 1844 vysazen v Královské oboře v Praze. Listy jsou dlouhé 10 až 20 cm. Květy se ukazují v listech teprve v červnu až červenci, mají poměrně nenápadnou žlutavě zelenou barvu, štíhlý číšovitý tvar a velikost jen 5 až 7 cm.

    Magnolia tripetala – m. trojplátečná

    Strom z východu USA je vysoký 9 až 12 m dosti široké koruny s rozprostřenými větvemi. Listy jsou nápadně velké – dlouhé 30 až 50 cm a 15 až 25 cm široké. Kvete v červnu. Květy bývají veliké (18 až 25 cm), krásné, čistě bílé, ale dosti jednotlivě ukryté v listech a vonící nepříjemně.

    Magnolia obovata – m. opakvejčitá

    Strom s poměrně nepravidelně široce rozloženou korunou pochází z Japonska a Číny. Může dorůst až 25 m. Také tato magnólie má velké listy a kvete zpravidla v červnu při plném olistění. Květy jsou 14 až 16 cm široké, okvětní lístky rozevláté do plochy, vně nachové, uvnitř bílé. Vyžaduje chráněnou polohu.

    Magnolia macrophylla – m. velkolistá

    Menší rozložitý strom vysoký 10 m, původní v jihovýchodní USA. List opravdu obrovský – 30 až 60 cm dlouhý a 20 až 30 cm široký. Kvete v červnu a červenci. Miskovitě rozevřené bílé květy jsou asi 15 cm široké. Patří k choulostivým druhům.

Amatérské množení magnólií není snadná záležitost. Často lidé seberou nápadná semena. Okamžité výsevy však vzcházejí nepravidelně a nejistě. Je lépe ještě celé šištice sklizené v době, kdy se již otvírají dát do vlhka a tepla asi tak na dva měsíce, aby se ukončil vývoj embrya. Pak se musí dužnatý obal odstranit teplou vodou a ostrým pískem. Následně čistá semena ponecháme ve vlhkém perlitu v mikroténovém sáčku stratifikovat při asi +4 °C do jara. Nesmí vyschnout. Vhodný prostor se najde třeba v chladničce. Vyséváme v dubnu až květnu do lehčí prohřáté půdy nejlépe v pařeništi nebo studeném skleníku. Semena vzcházejí nepravidelně několik týdnů, v červenci se již semenáčky neobjevují, ale část semen může přeléhat do příštího roku. Za úspěch můžeme považovat 40% vzcházivost.

Ve velkém se často magnólie řízkují ze speciálně založených matečnic, kde se výchozí rostliny přirychlují ve sklenících nebo pod fóliovými kryty a pravidelně řežou. Pokud se pokusíme o řízkování, odebíráme řízky z mladých rostlin dobře vyživovaných a s výraznými přírůstky. Řežeme v červenci až srpnu polovyzrálé nejlépe vrcholové řízky s 2 až 3 listy. Spodní část upravíme podélným oboustranným seříznutím, aplikujeme pudrový stimulátor s obsahem 1 až 2 % IBA. Množárnu vytvoříme ve skleníku nebo pařeništi. Řízky pícháme do směsi rašeliny a písku v poměru 3:1 do truhlíků. Prostor těsně uzavřeme fólií a zastíníme. První zimu mladé rostliny nejlépe přečkají ve skleníku nebo jiné bezmrazé místnosti. Magnólie patří mezi obtížně řízkovatelné dřeviny a práce vyžaduje určité zkušenosti. To platí v ještě větší míře o roubování kultivarů.

Pokud pro množení vyhlédnutou magnólii máte na svém pozemku, je jistě nejvhodnější cestou získání několika sazenic hřížení. Jde o tradiční způsob, kdy se v srpnu až září vyzrálý letorost obloukovitě zahrne do rýhy. Vrchol směřuje ven z půdy. V ohybu je vhodné výhon poranit naříznutím. Vše zajistíme proti uvolnění. Půda musí být humózní a nesmí přes léto přeschnout. Sazenice se oddělují za dva až tři roky.

Vzhledem k zdlouhavosti a nejistotě při všech způsobech množení je potřeba uvážit, zda není výhodnější sazenice zakoupit. Minimální výšku by měly mít 30 až 40 cm, pravidelně založené hlavní výhony a častá jsou i poupata.

Zpět