Vývoj obyčejné skalky

Zahrada vzniká z lásky.Ať se ovocnáři a zelináři nezlobí, vím, že také mají vřelý vztah k rostlinám, ale chci teď říci několik připomínek utváření okrasných zahrad, speciálně skalek.

Pokud se lidem poštěstí, že mohou na kousku volné půdy realizovat své estetické představy, dopouštějí se kupodivu většinou stále stejných chyb. Navrší jakousi hromadu půdy a na povrch sporadicky tu i tam pohodí kámen. Každý je jiný, postavený pěkně na špičku, aby byl celý vidět. Dle míry nevkusu je pak možno přidat barevné kusy skla nebo trpaslíky. Při první příležitosti se nakupují rostliny. Ledacos vypadá jako sazenička pěkně. Snadno se podaří vytvořit podivuhodnou směs skalniček, vysokých trvalek, dřevin letniček podle toho jaké reklamě či přesvědčivosti prodavače zahrádkář podlehl. Zvláště pěkné jsou jehličnany a skalka by zela v zimě prázdnotou, kdyby co metr nějaký malý keříček nestál. Protože nebylo při sázení dbáno na osvětlení, nároky na půdu a jiné nepodstatné potřeby rostlin, část výsadeb nepřežije dvou zim. Nevadí, uvolněná místa zaplní jiné nákupy. Teď jsou už rostliny na píď od sebe, vše po jediném kusu od druhu. Je to „zvláštní”, ale každá taková kytka roste jinak do šířky i výšky. Agresivní druhy si brzy poradí s umírněnými sousedy. To teď pěstitel ani moc nepostřehne, protože plocha je stále plná. Zvlášť se začínají dařit jehličnany. Jejich stín brzy udolá stepní květenu. Za další roky pohltí přízemní větve aranžované kameny. A pěstitel si opět ani nevšimne a má desetinu původně vysazených druhů. Pokud ovšem nenarazí na fotografii z doby před pěti lety.

O skalce se už nedá mluvit. Boje o přežití se v podstatě nyní účastní jenom dřeviny. Listnáče se v nouzi nejvyšší nějak přiříznou, ale kdo by měl sílu sáhnout nůžkami na jehličnan. Naše miniaturní konifery mají hodně přes metr a jejich přízemní větve často narazily na souseda. Není ovšem třeba se vzrušovat, z dálky vypadá zahuštěná výsadba dobře. Údržba se velmi zjednodušila, žádná velká práce, skoro žádné pletí. Vstoupit je ostatně velmi obtížné. Ani vzrůstné jehličnany však nejsou vzrůstné stejně. Vede borovice vejmutovka a lesní, modřín opadavý, smrk ztepilý, zerav západní. V lepším případě stojí několik málo stromů. To ostatní v polosuchém stavu je možno nyní už bez výčitek svědomí vykácet. V horším případě nelze třeba ze skupiny jalovců ponechat žádný, protože po rozhrnutí je vše z poloviny rezavé. Nešlo tento parčík však vytvořit jednodušeji? Je na vhodném místě? Nestojí třeba náhodou přímo před okny? Předchozí líčení jistě zobrazuje až příliš katastrofický vývoj dobře míněné snahy, ale opravdu k něčemu podobnému dochází.

Jak tedy postupovat, než postavíte své první alpinum?

Již bylo těch dobře míněných rad dostatek. Každý stejně stavíme po svém. Problém je jen v tom, že alpinum je dílo, které může vydržet několik desetiletí. Život lidský může být pro nápravu chyb krátký.

Zpět