Stálezelené dřeviny

Stálezelené listnaté keře i stromy mají listy vytrvávající na rostlině déle než jeden kalendářní rok. Až na výjimky pocházejí z klimaticky příznivějších oblastí, tj. z krajin teplejších. Někdy je celoroční průměrná teplota přibližně stejná jako u nás, ale zima může být mírnější, léto chladnější. Takové podnebí bez výrazných teplotních výkyvů a s vysokou vzdušnou vlhkostí je zejména v přímořských oblastech nebo místně u velkých a hlubokých jezer. Některé nízké druhy rostou ve vysokých horách nebo severských krajinách, kde jsou přes zimu přirozeně chráněny sněhem. Význam pro přežití stálezelených dřevin má také mírné zastínění v lesích. Většina neopadavých rostlin není u nás zcela odolná vůči silnějším mrazům také proto, že jim při dlouho zamrzlé půdě prostě dojde voda a potom uschnou. Svěšení listů však ještě nemusí znamenat tento stav. Nebezpečným obdobím je i předjaří, kdy na slunci teplota povrchu listů a větví silně kolísá.

U nás se mohou pěstovat takřka výlučně jen keře. Do nižšího stromku občas dorůstá cesmína obecná (Ilex aquifolium), jako liany se výše dostanou břečťan popínavý (Hedera helix) a zimolez Henryův (Lonicera henryi). Z dalších rostlin pak mohou po letech za příznivých okolností dosáhnout tří metrů různé pěnišníky (Rhododendron) a kalina vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum). Zvláštní samostatnou skupinu představují bambusy, jenž by také přes zimu neměly ztrácet list.

Stálezelené dřeviny sázíme na přistíněná místa, např. na východní nebo i severní strany budov, pod vyšší jehličnany a pod hlubokokořenící listnaté stromy s řidšími korunami. Naprostý stín je nevhodný, protože pak letorosty špatně vyzrávají. Zrovna tak ovšem u většiny druhů nemají šanci dlouho vydržet osaměle vysazené keře na jižní straně budovy před bílou stěnou nebo na vysychavém svahu právě pro možnost úpalu a.sucha.Podle nároků na půdu a vláhu můžeme rody stálezelených rostlin u nás pěstovatelných rozdělit přibližně do následujících skupin.

  1. Rostliny vápnostřežné vyžadující kyselou a vzdušnou půdu s vysokým obsahem humusu. Rozhodně tyto dřeviny se nebudou dařit ve sléhavé jílovité zemině nebo v ornici s vysokým obsahem vápence. Původní zem se na většině míst tedy musí před výsadbou částečně, tedy alespoň z 1/3, nahradit rašelinou (nikoliv rašelinovým substrátem s upraveným pH). Někdy si můžeme také vypomoci kompostovanou drcenou borovou nebo smrkovou kůrou, listovkou z ovocných sadů nebo parků, pískem, a pokud je to v místě dovoleno, i lesní hrabankou. Robustnější druhy vyžadují takto upravenou půdu v hlubším profilu (40 cm), nízkým stačí na rýč. V požadavcích na půdní vlhkost můžeme dále rozlišit u acidofilních dřevin tyto další skupiny.
  2. Rostliny, které ocení větší podíl humusu, druhy listnatých lesů. Většinou jim vyhovuje neutrální půdní reakce. Přidáváme nepříliš vyhnojený kompost, různé prodávané zahradnické substráty, případně i rašelinu.

    Cesmína (Ilex)), dříšťál (Berberis buxifolia, B.gagnepainii, B. julianae, B.candidula), kalina (Viburnum rhytidophyllum, V. x pragense), lýkovec (Daphne arbuscula, D. blagyana), masoplod (Sarcococca), skimia (Skimmia), tlustoblizník (Pachystima), zimolez (Lonicera nitida, L. pileata).

  3. Rostliny bez zvláštních požadavků na složení půdy. Pokud je vrstva ornice na zahradě středně těžká, hlinitá, neutrální a v hlubší vrstvě víceméně stejnorodá, nebude potřeba ji upravovat.

    Barvínek neboli brčál (Vinca), bobkovišeň (Prunus laurocerasus), brslen (Euonymus fortunei), hlohyně (Pyracantha), levandule (Lavandula), mahónie (Mahonia), mahóniodříšťál (Mahoberberis), skalník (Cotoneaster salicifolius, C. dammeri), tlustonitník (Pachysandra), zimostráz (Buxus).

Stálezelené keře se vysazují nejlépe zjara v dubnu nebo pak v září, vždy s nerozpadlým kořenovým balem. Musí mít do zimy čas dobře zakořenit. V suchých obdobích je u většiny druhů nutná vydatná zálivka, zvláště na podzim. Dostatečná zásoba vláhy je důležitá pro dobré přezimování. Na zimu se spodní části větví a okolní půda přikrývají vyšší vrstvou listí, kterou zajistíme proti odfoukání chvojím nebo netkanou textilií. Je ideální, když se nám podaří rostliny zastínit co nejvýše. Nepromrzlá půda umožňuje přijímat vodu i v zimě a v případě abnormálních mrazů zamezí přikrývka zmrznutí větvení u země. Z něho pak po seříznutí rostliny většinou dobře regenerují. V hustších zapojených porostech nižších keřů (pokryvné výsadby) se vytváří vhodné mikroklima, takže přikrývka není zapotřebí s výjimkou choulostivějších druhů (např. Berberis julianae, Cotoneaster salicifolius, Lonicera nitida, L. pileata). Stálezelené dřeviny se zbytečně neřežou, jen při namrznutí nebo zmlazování. Bez problému se řezem tvaruje hlavně zimostráz. Nejlepší dobou řezu je duben.

Podle potřeby rostliny přihnojujeme menšími dávkami plných hnojiv, jenž neobsahují chlór. Pro vápnostřežné rostliny (skupina 1) je nutno používat kyselá umělá hnojiva jako jsou síran amonný, superfosfát, síran draselný nebo prodávané směsi hnojiv tohoto typu. Přihnojujeme v období duben až červen ve dvou či třech dávkách, nikoliv později. Dbáme o důkladnou hloubkovou zálivku v suchém létu, ale hlavně koncem listopadu než zamrzne půda.

V sadovnických úpravách na zahradách jsou stálezelené keře ceněny pro u nás vždy trochu exotický vzhled. Jejich funkce je podobná jako u jehličnanů (konifer). Některé však i pěkně kvetou nebo mají výrazné plody. Stálezelené dřeviny mohou vytvářet temné pozadí. Druhy s žlutě či bíle panašovanými listy vyniknou jako solitery. Pěkně působí také v sousedství dřevin s barevnou kůrou a druhů kvetoucích brzy zjara. Nerozptylujeme je však po celém objektu a nemísíme bezdůvodně s opadavými keři. Nízké méně náročné druhy, vytvářející husté porosty, jsou cennými pokryvnými dřevinami a slouží jako náhrada za trávník. Používají se též do skalek, mezi trvalky, otužilé pak i do nádob, na terasy, střešní zahrady apod. Na stříhané živé ploty je nejvhodnější zimostráz (Buxus) a hlohyně (Pyracantha).

Rozmnožování stálezelených keřů je možné několika způsoby. Rozhodně nejužívanějším je však řízkování polovyzrálými až vyzrálými řízky od června do podzimu. Optimální doba závisí na druhu i fyziologickém stavu rostliny. Pícháme je do směsi rašeliny s perlitem, vhodná je aplikace pudrových stimulátorů. Řízky umístíme, nejlépe v perforovaných přepravkách do zastíněného pařeniště, skleníku nebo na verandu. Prostor uzavřeme, udržujeme stálou vlhkost a teplotu, stíníme. Zvýšenou pozornost je také potřeba věnovat prvnímu přezimování mladých rostlin, které je nejvhodnější v bezmrazém prostředí. Rozmnožování semenem přichází v úvahu u mahónie (Mahonia) a vřesu (Calluna), pokud se nejedná o kultivary. Ty u všech těchto rostlin roubujeme. Pokud potřebujeme získat jen několik nových sazenic z našeho oblíbeného keře, jenž máme na vlastní zahradě, je vhodné se pokusit o zahřížení. Výhon rostoucí blízko země na jaře ohneme, nařízneme a připevníme do jamky s půdou vylepšenou kompostem nebo rašelinou tak, aby vrchol byl opět nad zemí. Dobré zakořenění trvá při rovnoměrné zálivce často i dva roky. Pak výhon odstřihneme, sazenici přesadíme. Některé stálezelené rostliny můžeme množit i pouhým dělením, třeba barvínek (Vinca).

Zpět