Popínavé dřeviny

Popínavé rostliny, ať již byliny nebo dřeviny, jsou pro zahradu důležité tím, že vlastně zvětšují prostor. Můžeme zakrýt nevzhledná místa, vytvořit zákoutí a závětří, zastínit lavičku nebo stůl, snížit prašnost. Dále prostor opticky zvětšíme, prodloužíme linie zdí nebo je zvýšíme. Zelené plochy přinášejí uklidnění.

Většina popínavých dřevin není plevelivá a plochu, kterou zaberou vymezíme konstrukcí. Pouze u opletky neboli rdesna čínského (Fallopia aubertii, syn. Polygonum aubertii) a u plaménku plotního (Clematis vitalba) je třeba bedlivě zvážit, aby nám doslova nepřerostly přes hlavu. Potom by na to mohl doplatit třeba strom, po němž se tyto rostliny vydaly vzhůru. Byl by zastíněn v koruně do té míry, že by uschnul.

Některé dřeviny mají speciální zařízení na uchycení – třeba úponky, jiné se ovíjejí, a další se pouze pasivně opírají. Je tedy možné popnout i holou zeď- to závisí na výběru druhů, kterých se dá v našich klimatických podmínkách dobře pěstovat několik desítek.

Začneme s tou zdí. Neměla by být úplně hladká a nová, nejlepší je cihlová s hlubšími spárami. Dobře, i když zvolna, ji poroste břečťan popínavý (Hedera helix). Je to naše liana teplých listnatých lesů. Nedáváme jej tedy na plné slunce ale do polostínu nebo i stínu. V podstatě jde o jedinou u nás v zimě spolehlivě zelenou lianu. Pro popnutí používáme ovšem základní přírodní druh, nikoliv panašované kultivary. Oblíbené a známé jsou opadavé přísavníky. Ze Severní Ameriky pochází přísavník pětilistý (Parthenocissus quinquefolia), z východní Asie přísavník trojhrotý (P. tricuspidata). Oba na podzim pěkně vybarvují listy. Po zdech a skalách roste též méně známá japonská hortenzie řapíkatá (Hydrangea petiolaris). Na rozdíl od předešlých je ozdobná i květy bílé barvy.

U lehké laťové konstrukci s asi půlmetrovými mezerami je možný širší výběr druhů. Opravdu velké srdčité listy má podražec velkolistý (Aristolochia macrophylla) vhodný i do stínu. Je možné využít i dřeviny přinášející jedlé plody jako jsou aktinidie (Actinidia arguta) nebo ostružiny (Rubus); raději beztrnné. Mimo známé révy vinné jsou i další druhy tohoto rodu. Dobře rostou třeba réva pobřežní (Vitis riparia), amurská (V. amurensis) nebo Coignetové (V. coignetae). Pokud máte zahrádku v teplé vinorodé oblasti bylo by ovšem škoda nezkusit vistárie (Wisteria sinensis, W. floribunda) s dlouhými hrozny fialových či bílých květů nebo oranžový křivouš kořenující (Campsis radicans). Dále nesmíme zapomenout na desítky kultivarů pnoucích růží i na původní botanické druhy – např. růži mnohokvětou (Rosa multiflora) nebo růži polní (R. arvensis).

Někdy potřebujeme zaplnit drátěný plot. Na jemnou síťovinu se dobře upoutají klemátisy, též nazývané plaménky. Otužilejší jsou drobnokvěté botanické druhy – třeba žlutokvětý Clematis tangutica, na podzim zajímavý též bílým chmýřím. Na laťkové ploty se hodí různé zimolezy. Nejznámější je i u nás divoce rostoucí zimolez kozí list (Lonicera caprifolium), lidově nazývaný „růže z Jericha“. Žlutobílé květy pěkně voní.

Co dělat, když potřebujete schovat nějaký holý sloup? Stačí spustit shora několik izolovaných drátů nebo i silnějších silonových vlasců a občas je vodorovně propojit. Velké výšky zde může dorůst jemnolistá liana Akebia aquinata.

K vlastnímu sázení alespoň jednu dobrou radu. Nikdy nedávat sazenice těsně ke zdi, kde neprší, ale ani tam, kde stále zakapává. Dobrý odstup od stěny je tak půl metru.

Mezi lidmi jsou někdy obavy z pnoucích dřevin na budovách. Omítka by mohla opadávat, vlhnout, nahoru se stěhují myši a pavouci. Je k tomu třeba poznamenat, že příchytná zařízení dřevin pronikají do zdiva opravdu jen velmi povrchově. Listy poskytují tepelnou ochranu. U některých druhů se dokonce střechovitě překrývají, a tak se déšť vůbec na zeď nedostane. S přítomností zvířeny se musíme smířit.

Zpět