Návštěvníci naší přírody

Stane se, že člověk poznamenaný městem zavítá do lesů, vod a strání. Dívá se na rozkvetlé okolí a žasne, jak je ještě u nás krásně. Ani jej přitom nenapadne, že některé divoce rostoucí květiny jsou v naší přírodě také návštěvníky, kteří se ovšem asi usadí natrvalo.

Co je v květeně nepůvodního, je někdy přesně určit těžké. Nejprve tu rostl na převážné části území mimo horských poloh listnatý les. Jen občas po lesní stezce prošel lovec. Pastevec a hlavně zemědělec se už potřeboval lesa zbavit a vypaloval. Přišly světlé louky a z jižnějších oblastí luční květiny, přišla pole bez herbicidů a polní plevele, přišla smetiště a ruderální vegetace. Rostliny se samovolně šířily díky lidské činnosti z kraje do kraje, ale zatím zvolna. Pravé možnosti pro stěhování jim nabídla až železnice, rozvoj obchodu a převážení zeminy. Ponecháme stranou desítky druhů nenápadných, těžko určitelných, dřeviny i polní plevele. Seznámíme se blíže jen s několika bylinami nápadnými květy, tvořícími porosty a patrně již trvale spjatými s našimi přirozenými rostlinnými společenstvy. Bude to o to zajímavější, že na jejich prvním vstupu do kraje se nechtěně často podílejí i zahrádkáři pěstováním těchto rostlin.

Jestřabina lékařská (Galega officinalis)

Vytrvalá vikvovitá rostlina s mnoha přímými, málo větvenými lodyhami dorůstajícími v létě 40 až 100 cm. List je dělený, lichozpeřený (tedy zakončený jedním lístkem) s 5 až 8 páry lístků. Vikvovité bělavě nafialovělé, někdy i bílé květy dosahují velikosti jen 10 až 15 mm. Tvoří ovšem výrazná, přímá mnohokvětá květenství. Jestřabina lékařská kvete od června často až do podzimu. Lusky jsou dlouhé 30 až 42 mm, avšak jen 2 mm široké. Mají 4 až 7 semen, mezi nimiž je lusk mírně zaškrcovaný.

Bylina je původní v jihovýchodní Evropě a Malé Asii. Již od 16. století byla používanou léčivou rostlinou a později často vysévána též jako dobře narůstající pícnina. Dnes se vyskytuje zplanělá porůznu v jihozápadní a střední Evropě. Setkáte se s ní v teplejších oblastech na vlhkých loukách, u řek v lemech pobřežních křovin i na rumištích.

Náprstník červený (Digitalis purpurea)

Zpravidla dvouletá někdy i vytrvalá bylina má v prvním roce nápadnou růžici přízemních vejčitě kopinatých listů. V druhém roce se vytváří přímá nevětvená až 1,5 m vysoká lodyha. Dolů visící květy jsou seskupeny v jednostranném květenství. Mají trubkovitě nálevkovitý tvar a délku 4 až 6 cm. Základní barva je červenofialová, ale často i růžová nebo bílá s různými přechody. Charakteristické je uvnitř květní trubky červené tečkování nebo skvrny. Náprstník červený kvete v červnu až září. Z vejčitých tobolek vypadávají četná drobná semena a v blízkosti se brzy objeví mnoho semenáčků.

Tento náprstník je druhem západoevropským, atlantickým, s původním rozšířením od Irska a pobřeží Norska přes Německo po severozápadní Čechy. Výskyty dále na východ jsou většinou považovány za druhotné. Rostlina byla a je totiž často pěstována v zahradách i parcích. Mimoto pak se u nás do 50. let dvacátého století (kdy tento druh nahradil náprstník vlnatý) udržovaly polní kultury pro získávání látek důležitých při přípravě srdečních léků. S touto krásnou bylinou se v přírodě setkáte nejspíše na lesních mýtinách v podhůří a horách, Náprstníku červenému svědčí mírné zastínění, vlhký vzduch, humózní výživná půda a sněhová pokrývka zabraňující vymrzání jednoletých rostlin. Všechny náprstníky jsou značně jedovaté.

Netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora)

Jednoletá křehká zpravidla 20 až 50 cm vysoká bylina vypadá jako zakrnělá podstatně známější naše domácí netýkavka nedůtklivá. Netýkavka malokvětá má také vejčité listy a ostruhovité květy, ale ty jsou světleji žluté a jen 16 až 18 mm dlouhé. Zvláštností všech netýkavek je vymršťování při dotyku semen z tobolek.

Původní oblastí rozšíření je jižní Sibiř a západní Mongolsko. Semeny se rychle šířila kolem železnic, ale i půdou se sazenicemi jiných rostlin. Dnes se vyskytuje druhotně v dalších oblastech Asie, ve velké části Evropy, v severní Africe i v Severní Americe. Za zdroj šíření v Čechách byly považovány botanické zahrady a zámecké parky. V Praze na Smíchově tak byla pěstována roku 1844 a v roce 1870 nalezena v okolí zplanělá. Na konci 19. století je herbářově dokladována z desítek míst Čech, zatímco na Moravě se poprvé našla až roku 1913 u Kroměříže. Nyní se s ní setkáme prakticky po celém území ČR v nížinách a středních polohách. Velmi dokonale se zapojila často v rozsáhlých porostech do hajní vegetace na vlhčích, ale též sušších místech, roste i v akátových lesích a neudržovaných parcích.

Netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera)

Tato rovněž jednoletá bylina se vzrůstem výrazně liší od předchozího druhu. Voskovitá lodyha dosahuje často 2 m i více výšky. Ostruhovité květy jsou 25 až 44 mm dlouhé, barva zpravidla růžově nachová. Na mnoha místech však můžeme pozorovat paletu nejrůznějších odstínů od čistě bílé po tmavě fialovou. Kvete nepřetržitě v srpnu až říjnu, kdy ji doslova rozpustí mráz, na nějž je v tomto období velmi citlivá. Vřetenovité tobolky jsou nápadně velké (22 až 32 mm). Na dotyk rychle reaguje vystřelováním semen až 4 metry daleko.

Tato mohutná rostlina pochází z Himaláje z výšek 1 800 až 3 000 metrů. Do Evropy byla poprvé dovezena do Anglie roku 1839, u nás již roku 1846 pěstována v zámecké zahradě v Červeném Hrádku u Jiříkova. Ve volné přírodě pak nalezena poprvé roku 1896 u Litoměřic a roku 1903 na březích Jizery u Turnova. Téměř ve stejné době také na řece Moravě u Olomouce a Litovle a na Svitavě u Blanska. Nyní ve značné části ČR provází v porostech hlavně větší vodní toky. Daří se jí v lehkém polostínu na živinami bohatých naplavených vlhkých půdách. Semena roznášená též vodou klíčí zjara za 8 dní. Růst je neobyčejně rychlý. Také v zahradách se nektarodárná netýkavka žláznatá, hojně navštěvovaná čmeláky, často objevuje a bývá zasílána zahrádkáři na určení.

Pupalka dvouletá (Oenothera bienis)

Tento druh můžeme považovat za typického a nejčastěji se vyskytujícího zástupce celé skupiny navzájem obtížně rozlišitelných druhů pupalek. Jde o rostliny opravdu dvouleté. První rok se vytváří růžice k zemi přitisklých podlouhlých listů. Po přezimování narůstá přímá lodyha, která je podle kvality stanoviště velmi různě vysoká (10 až 150 cm) – průměrně 80 cm. Na dlouhých stopkách jsou od června umístěna v úžlabí listů špičatá poupata. Miskovité květy velikosti 3 až 4 cm mají sytě žluté korunní plátky. Pozoruhodné a nápadné je rozevírání květů na noc. V podlouhlých tobolkách vytváří rostliny velké množství drobných semínek podobných máku, kterými jedině se rozmnožuje.

Do Evropy se pupalky dostaly ze Severní Ameriky. Od počátku 18. století se pěstovaly pro masitý růžový kořen jako zelenina, místy krmivo. Semena se později užívala v lidovém lékařství a také pražila jako kávovina. Pupalky si samovolně našly ideální životní prostředí na náspech právě stavěných železnic. Tato místa byla občas od dřevin uvolňována i požáry z jisker parních lokomotiv. Dále se šířily a šíří na regulacích vodních toků, v opuštěných lomech, na rumištích. Nejstarší doložený nález z Čech je z roku 1831 od Karlových Var.

Některé druhy pupalek nyní můžeme najít na polích a ze semen lisovaný olej slouží k výrobě farmaceutických přípravků snižujících hladinu cholesterolu v krvi. Pro okrasu se občas pěstují vzpřímené druhy, ale na skalkách se setkáte také s vytrvalou, plazivou pupalkou missourskou (Oenothera missouriensis), jenž má květy až 10 cm velké a tobolky široce křídlaté.

Topinambur hliznatý (Helianthus tuberosus)

Patří do stejného rodu jako slunečnice, čemuž však vůbec neodpovídá velikostí květu. Velmi statná a velmi vytrvalá rostlina dorůstá až 2,5 metrů výšky. V půdě má oddenkové hlízy podobné bramborům asi 50 g těžké podle nichž se nejsnadněji pozná. Vejčité listy jsou 10 až 25 cm dlouhé, silně drsné. Složnokvěté úbory mají žloutkově žlutou barvu a průměr 4 až 8 cm. Objevují se jednotlivě roztroušeny na koncích rozvětvených lodyh od srpna do října, ale celkem se ztrácejí v listové ploše.

Rostlina pochází ze Severní Ameriky. V Evropě se již dlouho pěstuje jako krmná okopanina i zelenina. Uvádí se, že v období 30leté války zachránila svými stálými výnosy obyvatelstvo před smrtí hladem. Topinambury mají své místo i nyní ve větších zahradách, zejména jako vhodná potravina pro diabetiky. Nejčastěji se s nimi setkáte ovšem na pozemcích u okraje lesa, na obtížně obdělávatelných plochách, pod dráty elektrického vedení. Jsou vysazovány jako doplňkové krmení pro zvěř. Udržují se na ploše delší dobu po ukončení jakékoliv péče, rozrůstají se a hlízy jsou s půdou nebo kompostem transportovány i na vzdálená místa.

Vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus)

Statná vikvovitá, vytrvalá, asi 50 až 120 cm vysoká bylina je dobře známa. Typické těžko zaměnitelné listy jsou dlanitě složeny z 10 až 17 kopinatých lístků. Květy 12 až 15 mm dlouhé vytvářejí na silných lodyhách výrazný vrcholový, přímý hrozen. Základní barva je modrofialová, ale časté jsou přechody do růžové i bílé. Celý porost pak může zářit různými tóny a květy mohou být i dvoubarevné. Vlčí bob kvete v červnu; pokud jsou lodyhy odstraněny (třeba posekáním), tvoří další, i když slabší květenství. Hnědočerné, roztroušeně chlupaté lusky mají délku 25 až 42 mm a šířku 7 až 8 mm. Obsahují 4 až 8 semen, kolem nichž je lusk zaškrcovaný.

Vlčí bob mnoholistý původně rostl jen na tichomořském pobřeží Severní Ameriky, nyní je však zplanělý i v některých dalších oblastech Severní Ameriky a na většině území Evropy. Od konce 19. století byl i v našich krajích vyséván jako krmivo pro zvěř, ale i pro obohacení půdy dusíkem (hlízkové baktérie) a zpevňování náspů. Dnes je s proměnlivou hustotou zdomácnělý na celém území ČR s výjimkou nížin jižní Moravy. Naopak v horách vystupuje až do výše 1 200 metrů. Optimálně se mu daří na nevápenitých půdách mokrých luk v pahorkatinách a podhorských oblastech, kde vytváří zapojené porosty.

V zahradách se nyní častěji vysazuje Lupinus x hybridus, jenž vznikl křížením druhu L. polyphyllus s jinými, choulostivějšími kalifornskými vlčími boby. Barevná stupnice se tak obohatila o žluté a červené tóny. Tyto rostliny nejsou příliš vytrvalé, zplaňují jen zřídka a krátkodobě.

Zpět