Méně známé ovocné druhy

Proč je vlastně toto ovoce méně známé, je snad pěstovaní příliš náročné? To se většinou nedá říct. Jsou to dřeviny, které se nehodí k pěstování ve velkém. Třeba jde ovoce špatně trhat (rakytník) nebo zraje nerovnoměrně a nebo náhlé opadává už při slabém doteku.Většinou se nedá dlouho skladovat a není propracována často speciální technologie zpracování. K tomu může často ještě přistupovat nezvyklá chuť nebo poměrně malý výnos.

Méně známé ovocné druhy ovšem často obsahují cenné látky, kterými nám mohou zpestřit jídelníček a zahrádkář jim promine při zvýšené péči některé chyby. Mimoto mnohé naleznou uplatnění jako okrasné rostliny.

Některé ovocné druhy lidé znali ještě dávno před pověstnými starými Římany, ale po vynikajícím prošlechtění jabloní, hrušní a dalšího ovoce se na ně pozapomnělo. Třeba kdoule (Cydonia oblonga) s bílými květy a velkými žlutými plody se spíše nyní pěstují jako podnož pod hrušky. Velice pozdě na podzim dozrávají na menších stromech mišpule (Mespilus germania). Poznáme je podle vyniklého zbytku kalichu, jsou rezavé barvy. Prastarou kulturní dřevinou je také jeřáb oskeruše (Sorbus domestica). Má opravdu listy jako obyčejný jeřáb ptačí, ale překvapí plody vzhledu malých hruštiček nebo jablíček. Tyto druhy ovšem obsahují mnoho svíravých tříslovin, doporučuje se je konzumovat až po promrznutí. Náš všeobecně známý jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), má sladkoplodou formu, která opravdu není hořká ani svíravá. Je sice kyselá, to se ovšem dá lépe vyspravit.

Opravdu velkými stromy jsou kromě zmíněných také jedlé kaštany (Castanea sativa) a moruše (Morus nigra). Nevýhodou všech těchto je také pozdní nástup do plodnosti. Nyní tedy k menším dřevinám. Již pevné místo mezi ovocem má znovuobjevený jeřáb černý neboli arónie (Aronia melanocarpa). Keř má velikost rybízu, a tato velikost koruny zůstane i po naroubování na kmínek jeřábu ptačího. Květy jsou krásně bílé, list barví dočervena. Černé plody jsou velmi zdravé a dají se i dobře sušit. Keřem velikosti lísky, ovšem zvolna narůstajícím je dřín (Cornus mas). V době květu jaterníků a dalších prvních rostlin vidíme na teplých stráních žluté skvrny. Je to tedy naše domácí dřevina, byly ovšem vyšlechtěny odrůdy s poněkud většími plody. Dřínky zrají koncem srpna a mají ohnivě červenou barvu. Dá se z nich připravovat sirup nebo je po dosti pracném odpeckování kandovat.

U většiny méně známých ovocných druhů není třeba půdu před výsadbou zvlášť upravovat. Výjimkou jsou tři druhy příbuzné našim lesním borůvkám, které si potrpí na kyselou půdní reakci (pH 4) i zvýšenou rovnoměrnou vlhkost. Plochu je třeba do hloubky asi 30 cm obohatit o rašelinu, k níž můžeme přidat kompost. Důležité ovšem je, abychom jej nevápnili. Poměrně známé jsou kanadské, hroznovité borůvky (Vaccinium corymbosum), které dorůstají hodně přes metr výšky. Kompaktní stálezelené keříky 10 až 15 cm vysoké tvoří vybrané kultivary naší brusinky (Vaccinium vitis-idea). Třetí je pak plazivá severoamerická klikva velkoplodá (Oxycoccus macrocarpum). Všechny potřebují dobře zalévat.

Jako borůvky se však označují i některé zimolezy.Je to pochopitelně nesprávný název, i když plody borůvku připomínají. Mezi mnoha druhy zimolezů jsou jedlé pouze druhů Lonifera edulis a L. kamschaticum. Jsou vlastně našim prvním ovocem, které se na asi půlmetrovém keříku objevuje už koncem května.

Jsou ještě další pozoruhodné druhy. Třeba dosti populární rakytník řešetlákový. Trnitý keř s oranžovými plody, které mají vysoký obsah vitamínu A a C. Je ovšem třeba si uvědomit, že se jedná o dřevinu s odděleným pohlavím. Musíme tedy ke keřům samičím vysadit alespoň jeden samčí. Rakytník je neobyčejně otužilý, chce jen světlé místo .Také odděleného pohlaví (až na některé kultivary) jsou východoasijské aktinidie. Na druhu Actinidia chinensis zrají známé kiwi. Je však tak náročná na teplotu jako pozdní reva vinná. Proto je lépe se zaměřit na krásný druh Actinidia arguta, i když plody mají jen velikost angreštu.

Zpět