Jedovaté rostliny

K problematice jedovatých rostlin v našem okolí musíme přistupovat uvážlivě a neupadat do extrémů. Je pravda, že mnoho rostlin obsahuje specifické látky s výraznými biologickými účinky. Například nejobsáhlejší, toxicky působící skupinu, tvoří kolem 5000 alkaloidů. Nacházejí se v různém množství alespoň v některých částech asi u 10 % rostlinných druhů. Těch si také lidé od dávných dob všímali a využívali je, někdy bohužel jako jedy, jindy v lékařství. Šlo často jen o určení správného množství.

Například všem dobře známý jalovec obecný (Juniperus communis) vzácně rostoucí v přírodě a často pěstovaný, je obvykle klasifikován jako slabě jedovatá, současně však též léčivá rostlina. Dále se využívá jako koření divočinového typu, přísada do alkoholických nápojů, má uplatnění v kosmetice. Jedovatost některých rostlin se sice u určitého živočicha podařilo exaktně prokázat, ale konzumované množství bylo nepřiměřeně vysoké a nepravděpodobné. Tak třeba známý plevel svlačec rolní (Convolvulus arvensis) způsobil sice smrt koní, ale až při zkrmení dávky 26 kg zelené hmoty v průběhu tři dnů.

Otravy rostlinami tvoří sice malou, nicméně stabilní část celkových statisticky zjišťovaných otrav obyvatelstva. Otravy houbami (vedeny zvlášť) jsou častější a většinou také nebezpečnější. Nicméně u rostlin je v ČR ročně kolem stovky případů otrav. Takže je potřeba také zde vědět, kde může být nebezpečí, a to zejména proto, že postiženy bývají hlavně děti do deseti let.

Co je příčinou otrav? Zejména dětská zvědavost a snaha vše ochutnat. Věnujte vždy pozornost barevně tvarově nápadným plodům, které připomínají jedlé části rostlin – bobule rybízu, borůvek, brusinek, lusky hrášku apod. Nebezpečný je zvyk cucání šťávy z květů, ohryzávání větviček. Pamatujte, že většina jedovatých rostlin si své obsahové látky uchovává i po usušení, že přecházejí do vody ve váze a že po jejím případném odpaření jsou tam stále. Na místě je náležité a opakované poučení. Až na speciální výsadby u školek a hřišť není však nutné výrazně omezovat sortiment. Potencionální nebezpečnost nelze ztotožňovat s jedovatostí. To bychom se museli vyvarovat také všech trnitých dřevin, květů přitažlivých pro včely, plodů lákajících vosy, větví pro lezení. Je nutno rozlišovat obecnou jedovatost od alergií, což je již ovšem jiná problematika.

U dospělých bývá nedostatek seriózních informací při lidovém léčitelství. Důležitou roli totiž vždy hraje dávka a mnohé léčivé rostliny, jsou pak jedovaté. K tomu je potřeba dodat, že jednotlivé části rostlin mají různá množství biologicky účinných látek a ne vše je ještě dostatečně prozkoumáno. Ovšem nejsem lékař specialista, a tak se raději vrátím k botanice.

Není třeba zbytečně strašit. V přírodě i okrasném zahradnictví obdivujeme krásu rostlin; nepředpokládá se, že by si z nich někdo dělal salát. Vždyť nás obklopuje z toxikologického hlediska tolik významnějších chemických látek v čistících prostředcích, nátěrech, pesticidech. Není tedy žádoucí z důvodů jedovatosti kácet třeba tisy u domu.

I mezi odborníky, a o to více v laické veřejnosti, kolují o jedovatosti některých rostlin zkreslené i protichůdné představy. Musíme získávat informace z vědeckých zdrojů, neboť hlavně v poslední době najdeme v tisku a na internetu řadu pochybných údajů. Zaměňují se druhy v rámci rodu, toxicita se odvozuje analogicky, bez konkrétních poznatků.

Jehličnany

Mezi jehličnany není výrazně toxických druhů mnoho. V první řadě je třeba upozornit na tisy (Taxus baccata, T. cuspidata). Je zvláštností, že jedinou nejedovatou částí je červený dužnatý míšek obklopující semeno. Semeno samo je ovšem po rozkousání silně jedovaté i hořké. V parcích se často setkáme s výrazně jedovatým jalovcem chvojkou klášterskou (Juniperus sabina) a jalovcem poléhavým (Juniperus horizontalis). Mezi méně jedovaté jsou řazeny i další druhy tohoto rodu, dále pak cypřišky (Chamaecyparis) a zeravy (Thuja).

Látkou známou z dopingu u sportovců je efedrin. Dnes se získává synteticky, ale tento alkaloid obsahuje přesličce podobná rostlina chvojník dvouklasý (Ephedra distachya). Patří mezi zajímavé botanické rarity s nejsevernějším světovým výskytem na jižním Slovensku.

Stálezelené dřeviny

Stálezelené dřeviny mají na zahradách podobné využití jako jehličnany. Mezi dosti silně toxické, což je málo známo, patří zejména zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens) s popsanými smrtelnými otravami u zvířat i u člověka. Plody, naštěstí, nejsou atraktivní. Prokazatelně silně jedovaté jsou vzácně pěstované stálezelené druhy lýkovců (Daphne) a dosti častá bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), z jejichž listů se připravovala bobkotřešňová voda se sedativními účinky. Rostlina obsahuje kyanogenní látky, tedy sloučeniny, jenž se vlivem trávicích enzymů rozkládají mimo jiné na kyanovodík. Tyto sloučeniny se ovšem ve značném množství vyskytují i uvnitř pecek meruněk, broskví, v hořkých mandlích; méně pak v peckách švestek, třešní apod. Barvínek menší, neboli brčál (Vinca minor), je rostlina pozoruhodná, stejně jako další druhy tohoto rodu, tvorbou celé řady specifických látek. Tyto jsou intenzívně vědecky zkoumány a využívány buď přímo jako cytostatika nebo jako vzory pro přípravu látek podobného chemického složení. I když je rostlina jedovatá, nebyly otravy u nás zaznamenány.

Časté jsou dotazy na jedovatost pěnišníků (Rhododendron). V obsahu toxických látek byly zjištěny mezi jednotlivými druhy zjištěny velké rozdíly, ale jedovatost nebude velká. Jsou ovšem zaznamenány otravy přežvýkavců v zimním období a také zvěře v ZOO. Dále se uvádějí otravy obyvatelstva po požití medu z oblastí, kde pěnišníky vytvářejí v přírodě rozsáhlé porosty. Není tedy vhodné, aby děti cucaly nektar z květů. Totéž platí i o některých dalších vřesovištních rostlinách - např. rojovník (Ledum), pieris (Pieris), mamota (Kalmia), kyhanka (Andromeda).

Mezi slabě jedovaté stálezelené dřeviny s nápadnými plody patří břečťan (Hedera), cesmína (Ilex) a mahonie (Mahonia), u níž jsou plody patrně v malém množství neškodné. Jedovaté jsou asi i stálezelené dřišťály (Berberis), brsleny (Euonymus) a kaliny (Viburnum), i když obsahové látky u mnoha druhů těchto rodů nejsou prozkoumány dostatečně.

Opadavé dřeviny

Když přihlédneme k jedovatosti, atraktivitě lusků i květů a k častým výsadbám je patrně nejnebezpečnější opadavou dřevinou štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides). Je známý pod lidovým označením „zlatý déšť“ a kvete ve výrazných hroznech až v období šeříků. Často se zaměňuje s neškodnou zlaticí (Forsythia) nakvétající už v předjaří. Smrtelně jedovaté jsou lýkovce (např. Daphne mezereum) se silně vonícími časnými květy. Další značně jedovatou opadavou listnatou dřevinou s omamně vonícími bílými květy je i v přírodě častá střemcha hroznovitá (Padus racemosa).

Plody tvarů „biskupských čepiček“ láká též silně jedovatý brslen evropský (Euonymus europaeus) u nás volně rostoucí; jedovaté jsou i příbuzné pěstované druhy. S dalšími dřevinami to už není tak zlé. Víceméně za prokazatelně jedovaté je třeba považovat některé vikvovité s lákavými lusky jako např. janovec (Sarothamnus), čimišník (Caragana), kručinka (Genista), visteria (Wisteria), v menší míře pak i žanovec (Colutea) a akát (Robinia). Mírně jedovaté jsou bobule zimolezů (Lonicera), až na několik druhů používaných jako ovoce (např. Lonicera kamschatica, L. edulis). Naopak plody dřišťálu obecného (Berberis vulgaris) jsou patrně neškodné, i když je celá rostlina jedovatá. Mírně jedovaté jsou naše kaliny (Viburnum lantana, V. opulus), bez hroznatý (Sambucus racemosa) ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) a druhy severoamerických pámelníků (Symphoricarpos). U krušiny olšové (Frangula alnus) čerstvá kůra dráždí k zvracení, sušená je jen projímavá.

Škumpa (Rhus), ruj (Cotinus) i plamének (Clematis) by mohly způsobit poškození pokožky. Z dalších často pěstovaných pnoucích dřevin je potřeba upozornit na přísavníky neboli psí vína (Parthenocissus). Jejich plody lákají k ochutnávání děti a vedou k žaludečním potížím.

Byliny

Podrobněji se podíváme na naše byliny. Jaké jedovaté rostliny můžeme potkat při vycházce do přírody nebo i v zahradě?

Silně jedovaté rostliny se naštěstí moc často nevyskytují, ale i tak nelze stručně uvést všechno. Tak aspoň ty nápadné. V listnatých lesích na pasekách a kolem cest potkáte občas rulík zlomocný. Statná i přes metr vysoký bylina deštníkovitého vzrůstu má mnoho výrazně lesklých černých bobulí. Druhem bučin je nízké vraní oko čtyřlisté s naopak jedinou černou bobulí. Známá konvalinka vonná má plody červené. Jedovatý je i příbuzný pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium) a všechny druhy kokoříků (Polygonatum). Také tyto rostliny mají bobulovité plody a často je najdeme v lesích. V teplejších oblastech rostou jako jednoleté plevele durman obecný (Datura stramonium) a blín černý (Hyoscyamus niger). Plody jsou suché, semínka připomínají mák. Tabák (Nicotiana) se nyní u nás na polích nepěstuje, ale je oblíbený jako okrasná letnička s květy červenými, bílými i žlutozelenými. Semena jsou opět velmi drobná. Dříve v obilí hojný a nebezpečný koukol polní (Agrostemma githago) je ve volné přírodě takřka vyhuben a jen ojediněle se pěstuje.

Velmi jedovaté jsou některé mrkvovité rostliny; zejména rozpuk jízlivý (Cicuta virosa) i historicky známý bolehlav plamatý (Conium maculatum). První roste v bažinách, druhý patří spíše mezi teplomilnou rumištní flóru. Oba jsou vzácné.

Z lékařského využití je známý např. náprstník (Digitalis). Jedovaté látky obsahují všechny druhy rodu, setkáme se s nimi ve volné přírodě i v kulturách. Nápadné květy lákají děti k cucání šťávy, listy jsou hořké.

Jako léčiva, ale i v biologických laboratořích, se využívají látky ocúnu jesenního (Colchicum autumnale). Světle fialové květy připomínající krokusy vykvétají na podzim na mnohých mokrých loukách. Velká hlíza je hluboko v půdě. Z hlediska nebezpečnosti jsou proto nejzávažnější suché plody se semeny, které se objevují až na jaře. Stejně jedovaté velkokvěté ocúny se v poslední době pěstují na zahradách stále častěji.

Mezi vysoké lesní i horské vytrvalé byliny patří několik druhů vzácně rostoucích omějů (Aconitum). Všechny jsou velmi jedovaté. Druhový název je v jednom případě jedhoj, v jiném vlčí mor, což nám přesně říká, k čemu tento oměj využívali staří Římané. Nápadné jsou prodloužené, přilbovité květy v barvě modré, modro-fialové nebo světle žluté. Poměrně často se vysazují do parků a zahrad.

Je třeba znát i jedovatost dalších bylin. V nížinách na okraji křovin někdy uvidíte tykvovitou lianu listem připomínající okurku. Je to silně jedovatý posed bílý (Bryonia alba); plody jsou černé bobule uspořádané v hroznech. Z dalších bylin, které můžete potkat v naší přírodě potkat, je potřeba alespoň jmenovat v horských lesích samorostlík klasnatý (Actea spicata) s černými bobulemi. Červené pak mají arón plamatý (Arum maculatum) z listnatých lesů, ďáblík bahenní (Calla palustris) z bažin a plytkých stojatých vod, potměchuť popínavá (Solanum dulcamara) z lemů křovin i rákosin.

Mimo ocúnů i hlízy četných dalších bylin obsahují toxické látky. Jsou však jen ztěží dosažitelné a tak otravy nastávají jen vzácně, spíše při samoléčitelských pokusech. Takovými rostlinami jsou dymnivky (Corydaris), talovíny (Eranthis), bramboříky (Cyclamen) a již zmíněné aróny (Arum). Nebezpečné bývalo i užívání odvaru z oddenku kapradě samce (Dryopteris filix-mas) a hasivky orličí (Pteridium aquilinum).

Již velmi brzy na jaře nakvétají čemeřice (Helleborus). Byly u nich pozorovány otravy hospodářských zvířat, psa i člověka. Četné jsou úvahy, jak je to s jedovatostí jarních cibulovin v souvislosti s jejich konzumováním hlodavci. Mírně jedovaté jsou tedy cibule sněženek (Galanthus), bledulí (Leucojum), narcisů (Narcissus) a řebčíků (Fritillaria), které výrazně páchnou. Bez následků byly požity lidmi cibule tulipánů a hlízky krokusů.

Farmaceuticky jsou velmi důležité máky (Papaver) jednoleté, ale i vytrvalé. Pozornost je třeba věnovat hlavně nezralým makovicím. Mezi makovité rostliny patří i srdcovka (Dicentra). Název kýchavice (Veratrum) napovídá, že také na tuto mohutnou trvalku s širokým listem je dobré dávat pozor. Hospodářská zvířata se jí většinou vyhýbají, ale byly popsány smrtelné otravy koček, psů i lidí. Pokud pěstujete na zahradě vlčí bob (Lupinus), odstraňujte odkvetlá květenství. Je to správné nejen z hlediska opakování květů, ale jedovaté mladé lusky by mohly lákat k ochutnávání děti.

Některé rostliny mohou již dotykem vyvolat místní podráždění pokožky, ale hlavně očí. Dobře známé jsou pryšce (Euphorbia), pryskyřníky (Ranunculus), úpolíny (Trollius), orlíčky (Aquilegia), sasanky (Anemone), koniklece (Pulsatilla), ale i kobercově rostoucí kopytník (Asarum) a z plevelů vlaštovičník (Chelidonium). U další skupiny rostlin zesiluje působení na kůži intenzívní oslunění, proto za pěkných letních dnů nemanipulujte s třemdavou bílou (Dictamnus albus) a routou vonnou (Ruta graveolens), nevstupujte do porostu bolševníků (Heracleum).

Pokojové květiny

Známá je jedovatost u diefenbachie. V menší míře to ovšem platí i u dalších aronovitých rostlin jako jsou filodendrony, monstera, toulitka (Anthurium) a kaly (Zantedeschia). Také krotony (Codaeum) jsou jedovaté. S kbelíkových rostlin jsou nebezpečné nejen oleandry, ale i právě teď módní durmany (Datura, syn. Brugmansia) obchodně označované jako „andělské trumpety“. Na silnou jedovatost je potřeba vždy pamatovat u skočce (Ricinus), mořské cibule (Urginea). Ještě bych chtěl upozornit, že s námi bydlí i kočky, psi a okrasné ptactvo, ti všichni občas něco potřebují ukousnout nebo uklovnout. Pochopitelně také naše balkónové a pokojové květiny nejsou určeny k jídlu.

Pokud jste nyní už dost vystrašení a chystáte se vykopat celou zahradu, uvědomte si, že „proklatě“ jedovaté jsou i některé polní plodiny. Tedy až na hlízy brambory, až na plody rajčata. Není dobré konzumovat syrové fazole a nať pastiňáku. No a taková pálivá paprika zanesená rukama do očí také člověku radosti nepřidá.

Zpět