Fíkovník na zahradě

Když mluvíme o fíkusu jako pokojové rostlině a o fících usušených v balíčku, jsou mnozí lidé v rozpacích, zda tu je nějaká souvislost. Je i není.

Něco mezi 600 až 1 000 druhů rodu Ficus roste v tropech Indie, jihovýchodní Asie, Indonésie, Afriky a Austrálie. Jsou to mohutné stromy, jejichž vzdušné kořeny přeměněné na kmeny mohou někdy tvořit celý les, avšak i keře nebo liany. Těmto stálezeleným rostlinám, z nichž některé se pěstují v interiérech, říkáme česky fíkusy. Nejznámější je s velkými, podlouhlými, lesklými a kožovitými listy Ficus elastica – f. kaučukodárný (nejde však o kaučukovník). Menší, špičatě vejčité listy a často více kmenů s převislými větvemi jsou typické pro F. benjamina. Obrovské kožovité listy nese F. lyrata , opravdu ve tvaru lyry. Nově je nyní pěstován F. maclelandii (syn. F. binnendijkii), který poznáte podle dlouhých, úzce kopinatých, převislých listů. Stručný výčet běžných pokojových fíkusů by pak mohla uzavřít popínavá liana s malými vejčitými listy – F. pumila (syn. F. stipulata).

Pouze jeden druh je opadavý, jen ten se česky nazývá fíkovník a dává ovoce známé po celém světě. Ficus carica, fíkovník smokvoň, pochází z největší pravděpodobností z Malé Asie. V Mezopotámii jej pěstovali již někdy před 5 000 lety. Odtud se šířil Středozemím na západ, ale dostal se také do Indie a nakonec i Číny, Austrálie a Ameriky. Díky své vitalitě roste na mnoha místech zplaněle ve volné přírodě. Ostatně i u nás se mu to několikrát krátkodobě podařilo.

V Evropě fíkovníky provázejí od antických dob pobřeží Středozemního moře. Tam, kde najdou jen trochu půdy a v hloubce vodu, stojí mohutné, košaté stromy až 15 m vysoké. Na rozdíl od většiny subtropické vegetace snáší však fíkovník i určité mrazy, a proto jej nalezneme též v jižním Bulharsku, v Moldávii, na Krymu, v západní Francii. Ojediněle už jen jako keř roste v Maďarsku a jižním Slovensku. V ČR se s fíkovníkem potkáte vzácně v městské zástavbě v Brně , v Praze i v zahradách pod Hradem, dále na jižní Moravě a v Polabí.

Dobře známý fíkový list má 3 až 5 laloků s různě hlubokými zářezy, je sytě zelený a značně drsný. Pozoruhodné jsou „květy”. Fíkovník na první pohled totiž vůbec nekvete a v úžlabí listů se jednotlivě hned tvoří malé fíky. Zjednodušeně lze říci, že fík je vlastně zdužnatělé květní lůžko (sykonium) s velkým počtem drobných nahlučených květů a později semínek uvnitř. Nahoře je opylovací otvor. Rostliny jsou dvoudomé, tedy jedinci odděleného pohlaví. Na samčích keřích rostou pouze nejedlé kaprifíky (kozí fíky). Dovnitř malých fíků na samičích rostlinách přenáší pyl jeden druh vosičky. Keř kaprifíků stačí na opylení 20 až 25 samičích fíkovníků. Vše je dále komplikováno v subtropech až třemi sklizněmi fíků do roka, vývojem vajíček vosiček a jejich přezimováním uvnitř kaprifíků.

Vzhledem k okolnosti, že u nás nežije opylující vosička, je důležitá existence kultivarů, jejichž neopylené fíky neopadávají, ale dále narůstají. Jde o adriatickou skupinu, kterou jedinou můžeme u nás pěstovat, abychom ochutnali vlastní fíky. Množíme tedy vegetativně pouze samičí rostliny. Pokud si však koupíte sušené plody, jde o opylované a větší fíky skupiny smyrenské, často také dovážené přímo opravdu ze Smyrny v Turecku.

Společným znakem rodu Ficus je vylučování mléka. Také fíkovník tedy mléčí, a to i nezralé poldy, které mohou způsobit žaludeční potíže. Zralé fíky hruštičkovitého tvaru podle odrůdy zežloutnou, zhnědnou nebo až zfialoví, což je v zeleném listí nejlépe patrné. Dorůstají 3 až 6 cm, dužnina je pak bělavá až temně červená. Zralý fík vydrží na větvi jen velmi krátkou dobu, pak opadne a podlehne zkáze, pokud ho ještě předtím nenapadnou včely a vosy. Po utržení nutno zkonzumovat do dvou dnů. I v zemích, kde jsou fíky běžným ovocem, je proto zřídka vidíme na trhu čerstvé. Obsahují 20 až 26 % cukru (po usušení 60 až 75 %) a lze říci, že společně s datlemi od pradávna energeticky zajišťovaly obyvatelstvo hlavně v severní Africe.

Avšak, i když fíkovník smokvoň nebude třeba mít každoročně zralé plody, a jak už víme „nekvete”, stojí za to jej pěstovat jako dekorativní rostlinu s nápadnými listy. Podle možností zvolíme některý z postupů.

  1. Volná venkovní výsadba

    Vybereme maximálně teplé místo v závětří před jižní stěnou. Fíkovník miluje slunce, přímo úpal. Má četné povrchové kořeny, ale současně proniká do hloubky. Plochu alespoň čtverečního metru prokypříme a vylepšíme značným přídavkem kompostu do hloubky nejméně 40 cm. Zásoby živin by měly být vysoké, včetně vápníku, jen s dusíkem opatrně. Fíkovník vysazujeme v dubnu alespoň 50 cm od stěny, mírně hlouběji (asi o 5 cm) a během léta vydatně zaléváme. Výhony vedeme rovnoběžně se zdí. V listopadu pružné letorosty opatrně postupně ohneme k zemi, zajistíme proti uvolnění a zakryjeme alespoň 30 cm půdy, listí, slámy nebo jiného vzdušného izolačního materiálu. Na mrazuvzdornost se názory liší a jistě jsou značné rozdíly mezi odrůdami. Letorosty vydrží něco mezi –9 až –16 °C. V naší průměrné zimě nechráněné na povrchu půdy pomrznou celkem pravidelně. Díky velké regenerační schopnosti však zjara fíkovník opět raší. Odkrýváme v polovině dubna a přihnojíme na keř dávkou 50 až 100 g Cereritu. Keř tvarujeme vyřezáváním silnějších větví tak, abychom měli stále mladé ohebné výhony. I když květnové mrazíky někdy spálí listy, dosáhne brzy keř 1,5 m i více. Zralé fíky budou na podzim na jednoletém a dvouletém dřevě.

  2. Volná výsadba v nevytápěném skleníku (fóliovníku)

    Ve skleníku, kde na jaře rychlíme zeleninu a později vysazujeme papriku a okurky, jde fíkovník výhodně umístit ke štítu na severní stranu, aby nestínil. Dobře snáší suchý vzduch a vysoké teploty. Přes léto se rostlina velmi rychle vyvíjí a je ji nutné někdy zaštípnout nebo vyvázat ke konstrukci, aby se vešla do skleníku. Na zimu nemusíme nakopčovat, ale prostor kolem větví vyplníme co nejvýše úlomky polystyrénu, pytlovinou a podobnými materiály, které nám zde neuletí. Od listopadu do dubna nezaléváme. Velká vzdušná vlhkost může vést k plesnivění přezimujících mladých fíků. Sklizeň těchto plodů je v létě, další zrají na podzim. Keř udržujeme nezahuštěný.

  3. Pěstování v přenosných nádobách

    Fíkovník je silně rostoucí dřevinou a nádoba vhodná pro něj za několik let musí mít průměr alespoň 30 cm, což představuje hmotnost přes 20 kg. To je závažné hlavně pokud stěhujeme po schodech. Fíkovník sázíme do co nejlepší humózní půdy a každoročně měníme horní vrstvu. Při přesazování je často nutné odřezat některé silné kořeny, což dobře snáší. Během léta průběžně přihnojujeme plným hnojivem, případně i na list (0,2% roztok). V nádobách si vzhledem k bezmrazému zimování můžeme vytvořit velmi elegantní stromek na nízkém asi 40 cm kmínku s 5 až 7 vodorovně odstálými větvemi. Vzhledem k tomu, že fíkovníku opadává listí, je možno přezimovat v jakémkoliv, i tmavém, prostoru s teplotou těsně nad nulou. Zaléváme velmi opatrně. Fíky můžeme mít, jak z přezimovaných plodů, tak na podzim. Při náhlých teplotních změnách po přenášení mohou ovšem opadat.

    Pokud je podzimní transport už neúnosně namáhavý, vykopeme na zahradě na suchém místě jámu a sem fíkovník spustíme. V tomto případě jej však pěstujeme ve tvaru keře.Sazeničky fíkovníku bývají běžně k dostání u pěstitelů subtropických rostlin, ve speciali¬zovaných zahradnictvích a na výstavách. Sami si je můžeme brzo vypěstovat z jednoletých vyzrálých větví Dřevnaté řízky odebíráme na podzim v délce 10 až 20 cm a necháme chvíli ve vodě, aby nezaschl latex. Uchováme do jara v bezmrazém prostředí těsně nad nulou v mikroténovém sáčku s vlhkým perlitem. Pícháme tak, aby horní očko bylo asi 2 cm nad půdou do lehkého substrátu, v prostředí teplém 20 až 25 °C, Pěstování ze semen není vzhledem k uvedeným opylovacím poměrům vhodné. Několik sazenic snadno však získáme hřížením nebo odrýváním oddělků ze starších keřů.

    Nejlépe se pochopitelně fíkovník daří pěstování ve volné půdě ve studeném jen těsně nad nulou vytápěném skleníku tak, jak se to kdysi od 18. století také dělalo ve fíkovnách. Tyto zasklené haly byly obdobou oranžérií s citrusy. Naproti tomu „sušení“ v malém květináči na ústředním topení bez vegetačního klidu, není pro tuto dřevinu šťastné.

Zpět